Česká knižní malba do konce 13. století

Nejstarší rukopisy se do Čech (i dříve na Velkou Moravu) dostaly současně s christianizací země. Vlastní opisovačskou činnost můžeme postupně předpokládat při sboru kněží shromážděných při kostelech na Pražském hradě a později v zakládaných mužských klášterech. Dochovaných památek z této doby však máme minimum a náročnější zakázky zřejmě do konce 11. století vznikaly mimo území českého státu, alespoň např. u Kodexu vyšehradského, pořízeného pro korunovaci krále Vratislava I. v roce 1085, a Zábrdovického evangeliáře předpokládáme jejich zhotovení v Bavorsku, i když zastánce má i jejich český původ. Výzdoba méně nákladných, užitkových rukopisů, se většinou omezovala jen na písařské iniciálky s ornamentálními, rostlinnými nebo fantaskními motivy. V průběhu doby se rozšiřuje spektrum oblastí, odkud jsou přebírány nové umělecké impulsy, a zvětšuje se také počet církevních institucí, v jejichž skriptoriích kodexy vznikají. Na knižní malbu má kromě různých oblastí německých od 12. století silný vliv prostředí salcburské. Ve 13. století stojí významné památky i pod zprostředkovaným vlivem byzantským (před polovinou 13. století jde o Antifonář sedlecký a Mater verborum, později o rukopisy vzniklé v dílně spojené s pražským klášterem Na Františku – o Františkánskou bibli a Osecký lekcionář). Homogenní skupinu vzniklou v době kolem poloviny 13. století představují rukopisy určené pro pražskou katedrálu sv. Víta a spojené s činností tamního děkana Víta.